Známá neznámá - 3.Probuzení

10. února 2009 v 13:38 |  Vaše povídky
"Ty jsi vážně idiot, Malfoyi..."

Hermiona se zapřela o zábradlí za sebou a dlaněmi tlačila na Dracův hrudník, aby ho od sebe odstrčila.
"Pusť mě, sakra! Co si o sobě vlastně myslíš! Tohle snad nemůže být pravda... Vůbec ses nezměnil, jsi úplně stejný debil, jako tenkrát ve škole!" šeptala znechuceně. Bolestivě si skousla spodní ret, když sbírala všechny své síly, aby se od něj dostala, ale on se nepohnul ani o milimetr.
Jak to ví? Jak se to proboha mohl dozvědět?zněla jí v hlavě zděšená otázka.No není to žádné státní tajemství, Hermiono... Teoreticky každý se mohl dozvědět přesně co a z které doby si nic nepamatuješ... Nestalo se to jenom tobě, ten výbuch magie při poslední bitvě hnul s pamětí více lidem...trochu ji uklidnilo, když si uvědomila, kolik jejích známých si nepamatuje určité věci z minulosti.Ale tohle je poprvé, co se toho někdo snaží využít! Vždyť to není normální! On není normální... Jak si vůbec může myslet, že bych mu třeba jen na okamžik uvěřila? Já a Luciina matka... To bych musela nejdřív něco mít s ním!
Zarazila se, když si uvědomila, kam se zatoulaly její myšlenky. A zjistila, že to nebude až tak zcela nemožné. Vzpomněla si na své pocity před chvílí, kdy skoro nedýchala. Stačilo, jen aby se na ni podíval.
Ale to neznamená, že bych si s ním něco začala! Může mě malinko přitahovat... Ale nikdy bych si s ním nezačala! A neměla s ním dítě! Navíc mi bylo osmnáct... Nikdy bych neměla dítě v osmnácti, to by bylo strašně nezodpovědné!
Zhluboka se nadechla, když si ujasnila všechno potřebné a přestala od sebe Draca odstrkovat, stejně to nemělo cenu. Očividně stále čekal na svou odpověď.
"Nemusí tě vůbec zajímat, co jsem dělala před šesti lety... Protože jsem určitě nedělala to, co se mi tu snažíš namluvit. Jestli chceš, abych ti pomohla s tou..." mávla neurčitě rukou ke krbu, kde před chvílí zmizela jeho tchyně. "Gillian se jmenovala? Jestli s ní máš nějaké problémy kvůli Luciině opatrovnictví, ráda ti pomůžu, protože Lucie je skvělá. Ale předstírat, že jsem její matka, to nebudu. Nebylo by to vůči ní fér! A tvoje snoubenka taky nemůžu být, protože už jednoho snoubence mám a za týden si ho beru. Leda bys tu zařídil bigamismus... I když to by se asi Viktorovi taky nelíbilo," usmála se, když si představila jeho výraz, kdyby mu něco takového navrhla. "Tak už mě konečně pusť! Musím jít, Viktor už má určitě hlad..."
Nečekaně ji pobavilo, když Draco ztuhl, párkrát zamrkal a pak ze sebe sípavým hlasem vypravil: "Ty si chceš brát Viktora Kruma? Ty si ze mě děláš srandu, že jo? To nemůžeš udělat, vždyť..."
"Vždyť co?" zeptala se zvědavě, jaké výmysly na ni vypálí teď.
"Ty si nepamatuješ ani útržky? Nezdály se ti třeba divné sny?"
"Ne..." odpověděla pevně.
"Fajn... A on si neumí uvařit sám?" zeptal se Draco tónem, který jasně prozrazoval, že Viktor, jeho hlad a umění, či neumění vařit, je to poslední, co ho v tuto chvíli zajímá. "Omlou..." odmlčel se, protože mu ta slova nešla přes rty. "Omlouvám se, neměl jsem se tě ptát, na co si pamatuješ. Už to neudělám... Párkrát jsem viděl, co to s lidmi udělalo, když byli přinuceni si vzpomenout proti své vůli..."
Díval se Hermioně pevně do očí a ona byla znovu vděčná, že se může opřít o zábradlí za sebou. Nechápala ten třas, který jí projížděl, když byl blízko ní.
Neměl se mě ptát... Ale už se zeptal! On mi vážně chce namluvit, že my dva spolu něco měli? Třeba dceru? Nebo měl dceru s někým jiným a jen já vím, kdo je matka? To je vážně divný...
"Ty vážně nevíš, kdo je Luciina matka?" zeptala se ho podezřívavě, aby měla jasno. Věděla, že by jinak neusnula.
"Asi bych ti měl odpovědět no comment... Ta informace se týká doby, na kterou si očividně nepamatuješ a je nebezpečné ti odpovídat. Léčitelé říkají, že si občas někdo dokáže po nějakém čase matně vybavit útržky minulosti, na které se nepamatuje... Možná si vzpomeneš... Doufám, že si vzpomeneš."
"A k čemu by ti to bylo? Jen pro tvoji informaci - nechci si vzpomenout na ten rok, kdy nevím, co se stalo. Teda já zhruba vím, co se stalo. A nechci se na to pamatovat... Co jsem slyšela a četla, byl to ten nejhorší rok, jaký kdo kdy zažil. Přeju tvojí dceři jen to nejlepší a zkusím vám pomoct, ale nenapadá mě nic, na co bych si mohla vzpomenout a vám by to pomohlo..."
"Fajn," zašeptal a konečně od ní odstoupil. "Tak si běž."
Takže fajn? Proč to říká tak ublíženě? Nabídla jsem mu pomoc? Nabídla... Přijal ji? Ne, posílá mě pryč... Chci jít pryč? Ne, chci být s ním... Proč chceš být s ním?
"Nevím!" odpověděla na poslední otázku svého podvědomí nahlas a doufala, že tím se nepříjemné vyptávání ukončí.
"Co nevíš?" zeptal se Draco zmateně.
"Nic nevím... A nechápu. Tohle..." posunkem ukázala na sebe a na něj. "To mezi námi předtím nebylo. Věř mi, toho bych si všimla, tím myslím ve škole. Nebo si myslíš, že ne? Připadám si teď jako perfektní cvok. A ty mi taky připadáš jako perfektní cvok..."
Věděla, že je její odpověď trochu zmatená, ale neměla lepší.
Co mám dělat? Pomoc!
"Dobře. Mám nápad... Stůj a zavři oči," poručila mu. Obě pěsti sevřela v pěst, aby si dodala odvahu. To, co se chystala udělat, hraničilo s čirým bláznovstvím. Ale ona to prostě potřebovala vědět. Počkala si, dokud neudělal to, co řekla, pak se prudce nadechla a zadržela dech. Až pak překonala vzdálenost, která je dělila a stoupla si přímo k němu.
Děláš to jenom proto, aby ses dozvěděla pravdu. Nic víc v tom není...ujistila ještě samu sebe, než se k němu naklonila.
Široce rozevřenýma očima sledovala, jak se jeho tvář přibližuje. Zavřela je, až když se dotkla svými rty těch jeho. Byly teplé, pevné a mnohem jemnější, než si předtím myslela. To byla ale poslední věc, kterou si ještě pořádně uvědomovala.
Žádný z pocitů, které měla v jeho přítomnosti předtím, ji nepřipravil na to, co cítila teď. Srdce jí vynechalo úder a pak ještě jeden, dech se zastavil a mysl ztemněla. Nemohla pořádně vnímat nic jiného, než JEHO. To, že je tak blízko...
Prudce se od něj odtrhla a sípavě se nadechla. Vyděšeně se na něj podívala. Nic takového nečekala. Možná si myslela, že se odněkud vynoří dávno ztracená vzpomínka na něco... Ale ne tohle. Nikdy ne tohle.
"Ne," vyslovila nahlas, "na něco takového bych nezapomněla. Nikdy..."
S těmi slovy začala scházet ze schodů a přitom se pevně držela zábradlí, aby se neskutálela dolů.Blbá... Jsi fakt blbá a máš blbý nápady. Proč jsi to udělala? Co sis tím dokázala?
Sešla do haly a zastavila se až před krbem, kde se otočila.
"Kdybys něco potřeboval, tak se mi nějak ozvi... Díky za pozvání a dobrou noc," rozloučila se s ním. S uspokojením konstatovala, že Draco stojí jako solný sloup pořád tam, kde ho před chvílí opustila.
A doufám, že se ti kolena třesou aspoň tak, jako mně, protože to je jedině spravedlivé...
Hermionu probudil nezvyklý pocit. Otevřela oči a rozhlédla se jimi kolem sebe. Právě svítalo a místnost se utápěla v šedivých stínech. Uklidnilo ji, že ložnice vypadala úplně stejně, jako vždycky touto dobou ráno i to, že slyšela Viktorovo slabé oddechování z druhé strany postele.
Nic se nestalo... Všechno je v pořádku... Spi ještě!i poroučela si v duchu, ale už byla dokonale probraná, i když hodiny na stěně ukazovaly teprve pět hodin ráno. Začala prsty nervózně poklepávat na bílé prostěradlo a odpočítávat sekundy do té doby, kdy bude moct vstát.
"Nech toho..." zavrčel z polospánku muž, ležící vedle ní.
Zaregistrovala, že u toho ani neotevřel oči.A ani se nezeptal, proč nemůžu spát...pomyslela si rozmrzele a zamračila se.
Nedivila se, že má tak špatnou náladu - nepatřila mezi ty nešťastné lidi, kteří by vstávali brzo sami od sebe. Kvůli svému obchůdku vstala vždycky ráda, ale dnes byla neděle a jediný den, kdy ho neotevírala. Nechápala, proč nemůže znovu usnout a vůbec se jí to nelíbilo. Vždycky se celý týden těšila na neděli a na ranní lenošení v posteli.
Ale to jí dnes bylo odepřeno.
Vystrčila naštvaně spodní ret a opatrně, aby nerušila Viktora v jeho spánku a vstala z postele. Tiše našlapovala po hustém koberci, až došla ke křeslu, kde ležel přehozený její župan. Oblékla si ho na sebe a pak za sebou potichoučku zavřela dveře od ložnice.
"Sakra! Sakra! Sakra! Proč nemůžu dneska spát?" nadávala nahlas, zatímco kráčela do kuchyně, aby si udělala konvici silné kávy. Ta ji vždycky spolehlivě uspala.
Jak si všimla, na kuchyňském stole leželo nedělní vydání Denního Věštce, které pravděpodobně přinesla jedna z Viktorových sester, když se vracela z nějaké párty. V domě kromě ní a Viktora bydlely i jeho tři mladší sestry. Hermiona byla ráda, vycházela s nimi báječně a aspoň si měla s kým popovídat a s kým probírat Viktora.
Jen nechápala, kde berou energii na to, být celou noc někde pryč a pak jít ráno do práce, protože takhle to dělaly skoro každý den, nejen o víkendu.
Nalila si hrnek plný horké tekutiny, neobtěžovala se přidat cukr ani mléko a rovnou zasedla ke stolu.
Skvělé. Kafe a noviny... Budu spát během deseti minut, ujišťovala se spokojeně.
Hned ale první titulek, na který jí padly oči, ji vyvedl z omylu. Srdce se jí prudce rozbušilo a nevěřícně četla text, který následoval po nadpisu. Noviny jí vypadly z třesoucích se rukou, ještě než článek dočetla.
Vzpamatuj se... Vůbec se tě to netýká!
Nemohla si pomoct, rychle se zvedla ze židle a utíkala zpět do ložnice.
"Viktore, Viktore! Probuď se, prosím!" snažila se ho svým voláním vzbudit. Pak si k němu přisedla na postel a začala s ním lomcovat. "Miláčku, je to důležité... Musím ti něco říct!"
Sledovala důvěrně známý rituál jeho probouzení, než konečně otevřel zarudlé oči.
"Co se děje?" zeptal se mile.
"Něco se stalo, musíš si to přečíst v novinách. Nebo počkej, já ti to přinesu. Ale neusínej znova!" uvědomila si svou zbrklost. Měla noviny přinést hned.
"Nikam nechoď!" dodala už téměř zbytečně, protože bylo vidět, že se Viktor v nejbližší době nikam nechystá.
"Takže poslouchej," vybídla ho, když se bleskově vrátila z kuchyně. "Vražda ve šlechtické rodině!" četla rozčíleně z novin.
Chtěla hned pokračovat dál, ale přerušil ji zvuk krbu z obývacího pokoje. Někdo se k nim dobýval.
"Kdo může chtít jít na návštěvu v tuhle dobu? Co se děje? Jdu otevřít," rozhodla se Hermiona, když viděla Viktorův ještě ne úplně probuzený pohled.
Znovu vystřelila z pokoje a sprintovala ke krbu. Než tam doběhla, těžce lapala po dechu. Ještě si pevně přitáhla župan k tělu, než párkrát mávla svou hůlkou, aby nově příchozímu uvolnila cestu.
Vzápětí se z krbu vynořili tři muži v modrých uniformách, vyhlížející oficiálně.
"Dobré ráno," pozdravil první z nich, viditelně jejich nadřízený. Hermionu překvapilo, že byl docela mladý, daleko mladší než druzí dva. "Já jsem Tybalt Tornatore. Jsem bystrozor, vyšetřující vraždu Gillian Saymorové. Jste Hermiona Grangerová?" zeptal se profesionálně. Počkal si na její přikývnutí, než pokračoval. "Měl bych na vás pár otázek. Podle všeho jste poslední osoba, se kterou mluvila."
"No... Nedá se říct, že bychom spolu mluvily... Mluvila spíš s Dracem Malfoyem, ale byla jsem u toho. Na co se mě chcete zeptat?" chtěla vědět Hermiona. Vůbec se jí nelíbil tón, jakým muž mluvil.
"Vyhrožoval pan Malfoy paní Saymorové? Řekl něco, z čeho by se dalo usuzovat, že ji později v noci brutálně zavraždí?"
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama