Známá neznámá - 6.Řešení

22. února 2009 v 19:15 |  Vaše povídky
"Jdi ode mě!" přikázala Hermiona Dracovi po dalším neúspěšném pokusu ho od sebe odstrčit. Neměla dostatek síly, protože ji jeho objetí rozechvělo až do špiček prstů u nohou. "No tak, pusť mě!"

Musela potlačit neodbytné nutkání vytvořit ze svých ukazováčků kříž a vrazit mu ho pět centimetrů před oči, přesně jak to vídala v hororech, které tak ráda sledovala v televizi.
Není to žádná krvelačná bestie, Hermiono! A ty nevěříš v Boha... vysmívalo se jí její druhé já.
Bezohledně si zkousla spodní ret, který ji stále ještě brněl od jeho polibků, když se celou svou silou opřela o jeho hrudník, aby ho odstrčila. Nehnul se ani o píď.
Jeho plamenný pohled jí to také nijak neusnadňoval. Proti její vůli se jí podlomila kolena a upadla by, kdyby ji pevně nesvíral.
"No tak, Malfoyi! Nech mě jít! Poprosila jsem Viktora, aby dohlédl na Lucii, kdyby se vzbudila dřív, než se vrátím, ale nechci ho s ní nechávat dlouho o samotě, nemá s dětmi vůbec žádné zkušenosti!" Mlčky přešla to, že ani ona s dětmi zrovna často do styku nepřijde, když se nepočítají ty, které se přijdou podívat do jejího knihkupectví. "Měli bychom se vrátit co nejdřív..."
"Ty jsi nechala naši dceru s Krumem!" vyštěkl a ihned ji pustil, jako by se dotýkal rozpáleného železa. Trochu odstoupil a předklonil se, aby se jí mohl dívat z očí do očí.
Při jeho divokém výrazu se jí rozklepaly i ruce.
"Tak a mám toho dost... Dal jsem ti šest dlouhých let, abys přišla k rozumu. Vychovával jsem naši dceru bez tebe, oženil jsem se s jednou pipinou, aby měla aspoň nějakou matku... Chtěl jsem ti dát čas, aby sis mohla vzpomenout na minulost," cedil skrze zatnuté zuby, když přibližoval svůj nos k jejímu. "Ale ten čas právě vypršel... Chci tě zpátky, teď hned. Chci s tebou mít další děti. Nebudu už čekat!"
"Ty chceš se mnou další děti? Teď hned?" vypravila ze sebe a ztěžka polkla, zatímco se rozhlížela po cele kolem sebe.
Ta postel je určitě zablešená a zem je hrozně špinavá! Po stěnách teče... voda? nosní chřípí se jí zachvěla znechucením nad jejím okolím. A o čem to tu vůbec přemýšlíš? Hermiono Grangerová, ty ses asi úplně pomátla! nadávala si v duchu, ale přesto se neubránila jemnému třasu při představě, jaké by to bylo, kdyby se jí znovu dotkl.
"Pořád stejně praštěná... Ne teď, ty blázínku. Ale brzo..." vysvětloval jí se smíchem v hlase. "A teď jdeme!" Chytil ji za ruku a táhl ji za sebou pryč. Za dveřmi cely se ale obezřetně zastavil a postrčil Hermionu za sebe. Když vykoukla přes jeho rameno, zjistila, že jim v cestě brání temná silueta. Kolem nich se rozprostřel ještě větší chlad, než jaký panoval v Azkabanu normálně.
Co to má znamenat? Mozkomoři by nám neměli bránit v odchodu... Vždyť tu kauci jsem zaplatila. Peníze snad byly v pořádku... Co tady teda dělá?
"Nechte nás projít," vyzvala ho třesoucím se hlasem a z úst se jí vyvalil obláček páry. Byla neuvěřitelně vděčná Dracovi, že se za ním může skrýt. Okamžitě se k němu přitiskla blíž, aby od něj převzala trochu jeho tepla. "Mám povolení od ředitele Azkabanu, že pan Malfoy může odejít."
Mozkomor výhružně zavlál ve stojatém vzduchu a ona už si ve svých myšlenkách představovala, jak se k nim přibližuje na dosah a dává jim svůj polibek. Tváře jí štípaly, jak jí na nich začaly zamrzat slzy, které jí neovladatelně tekly z očí. Najednou neviděla jediný světlý bod ve své budoucnosti.
To je bezvýchodné, jak se tady z toho vymotám? Nemám vůbec žádnou šanci... Co se mnou bude?
"Mysli na Lucii," slyšela Dracův tichý pokyn. "Hůlku máš? Asi ho budeme muset nějak odstranit..."
Hůlku? Kde mám hůlku? bleskově přemýšlela. Rozčílením sotva dýchala, když rukou šátrala po své kabelce. Její pohyb ale přerušil skřípavý hlas.
"To nebude třeba." Prudce otočila hlavu, až jí ruplo za krkem. V muži, stojícím ve stínu, poznala pana Halla, ředitele věznice. Držel v ruce hůlku, kterou mířil na svého podřízeného. "Ustup!" zavelel mu autoritativně, ale očividně se bál, jak bude reagovat.
K jeho překvapení mozkomor opravdu couvl, a pak odplul svou cestou.
"Omlouvám se," řekl pan Hall tiše a pokynul rukou, aby ho následovali.
Museli utíkat, aby stačili jeho zběsilému tempu. Pospíchal, jako by mu hořelo za patami. Hermiona ignorovala Dracův starostlivý pohled, když se co chvíli otočil, jestli ho následuje. Pak ji radši chytl znovu za ruku, aby se ve spletitých chodbách neztratila.
"Vyzvedneme Lucii a přemístíme se do Malfoy Manor. Nastěhuješ se k nám. Malá odjíždí do školy pozítří. Chci, abys byla do té doby s ní," přikazoval jí přes rameno.
"Ale já musím zítra do práce!" volala na něj zoufale, když za ním utíkala tmavou, ošklivě zapáchající chodbou. Nic víc mu na to ale neřekla a sama se tomu divila. Nechápala, proč se nevzpříčí proti jeho komandování.
Protože s ním chceš jít. Chceš strávit těch pár dní se svojí dcerou. Ať už tam bude on nebo ne. Víc dětí... Dobrý Merline, stůj při mně...
Konečně je pan Hall dovedl až do místnosti s krbem, kde je bez rozloučení opustil. Draco rychle hodil do ohně hrst plnou letaxového prášku, který si nabral z misky na římse. Ani se nestačila pořádně rozkoukat a už vletěla do svého obýváku hned za ním.
V místnosti bylo nepřirozené ticho, které by se dalo krájet, dokud ho nepřerušil Viktorův rozzlobený hlas.
"Co on tady dělá?" uslyšela odněkud za sebou.
"Jdu si pro svoji dceru," odpověděl Draco nevýrazně. Zkoumavě se zadíval na tři dívky, sedící jako kukačky na pohovce hned naproti krbu. Pozorovaly scénu před sebou s očima velkýma jako talíře. Hermiona hádala, že jim Viktor zrovna dával jedno ze svých pravidelných kázání.
"Ahoj," pozdravila je nervózně, než je začala představovat. Na svého snoubence se radši ani nepodívala. "Holky, tohle je Draco Malfoy, Lucinčin otec. Draco, tohle jsou mé budoucí švagrové..." Bolestivě zamžikala při drtivém stisku, jakým sevřel její ruku, když vyslovila poslední slovo. "Junia, Luana a Veronica Krumovy," dokončila sípavě větu.
"Těší mě," Draco se na ně zářivě usmál. "Co děláte zítra a pozítří?"
Co? Na co se jich to ptá? Proč se jich na to ptá? prolétlo jí myslí.
Ani sestry nebyly z jeho otázky o mnoho chytřejší. Jako jedna otevřely překvapením ústa, až se Hermiona musela v duchu zasmát. Občas jí ve svých reakcích připadaly jako trojčata. Snažila se vyvléknout svou ruku z Dracovy, ale nedovolil jí to. Jako by se bál, aby mu neutekla.
"Chtěl bych, abyste zastoupily příští dva dny Hermionu v jejím knihkupectví. Stráví nějaký čas se svojí dcerou, než odjede do školy."
"Ale..." bylo to jediné, co byla schopná vyslovit.
"Ale jasně, že tě zastoupíme!" ozvala se nadšeně Junia. "Neboj, Hermi, prodáme víc knížek, než budeš schopná spočítat!"
"Ale..." namítla znovu.
"Ale to víš, že ti tam nějaký knížky necháme..." mrkla na ni vesele Luana. "Vždyť už jsme u tebe párkrát byly a víme, co a jak!"
"Fajn, dělejte, co umíte..." sotva mluvila s pevně stisknutými zuby snažením, jak se snažila svou ruku vyprostit z Dracova sevření. Když se jí to konečně povedlo, musela si ji třít druhou rukou, jak jí bolela. "Půjdu si sbalit nějaké věci."
Rozešla se ke dveřím, když ucítila stisk velké dlaně na svém rameni.
"Ne tak rychle," dolehl k ní výhružný Viktorův šepot. Normálně by se zatetelila blahem, že se ji přese všechno ještě snaží vyděsit, ale dnes by jí po setkání s mozkomorem vystrašilo máloco. Proto na něj jen vrhla pohled polapené laně.
"Dva dny, miláčku," prosila ho potichu. "Dej mi ty dva dny, prosím..."
Vážený pane řediteli,
jak se máte?
Psala Hermiona svým pečlivě nabroušeným orlím brkem a druhou rukou si přidržovala konec pergamenu, aby se jí nesroloval dřív, než zaschne černý inkoust.
Seděla právě v pracovně a snažila se vyplodit dopis pro Brumbála. Tušila, že jedině on jí řekne pravdu ohledně toho roku, na který si pořád nedokázala vzpomenout.
"Jak se máte? Není to blbý? To zní, jako by sis s ním tykala... Ty si s ním tykáš, Hermiono?" ptala se udiveně Luana a předklonila se přes Hermionino rameno, aby lépe viděla. Těsně vedle pergamenu dopadl její těžký černý cop. Okamžitě si ho přehodila zpátky na záda, aby nerozmazala Hermionino snažení.
"To ty jsi blbá, Lulu!" okřikla svou mladší sestru Junia, sedící na opěradle druhé strany židle. "To víš, že si s ním netyká. Kdyby si s ním tykala, tak mu napíše třeba milý pane řediteli, ne vážený! Teda myslím... My jsme si přece taky s naším ředitelem netykaly a to byl o mnoho mladší, než pan Brumbál! To je prostě tady v Anglii slušnost, ptát se lidí, jak se mají. Ať to tam nechá.."
"Ježíši, nechte mě, vy dvě! Píšu to já nebo vy?" houkla na ně Hermiona, když si namáčela brk do kalamáře. "A navíc přece vím, co mu chci napsat."
"Nene, Hermi, podle mě bys měla počkat, až se Veru vrátí z výzvěd. Ona má to básnické střevo, určitě ti poradí, jak to napsat..." radila jí Junia a pohledem zalétla ke dveřím, jako by je hypnotizovala, aby její sestra konečně přišla.
"Já umím psát dopisy!" ohradila se Hermiona nasupeně. "Přece jsem si psala s vaším bratrem docela dlouhou dobu!"
"Juni, ona má pravdu. Píše určitě super dopisy, když na Viktora zapůsobily natolik, aby se za ní rozjel do Anglie..." uznala Luana a se smíchem sledovala, jak se Hermiona rozhořčeně nadechla, aby jim rázně odpověděla.
"Ale tady přece nezáleží na obsahu, ale na formě! Chceš snad, aby si o tobě pan Brumbál myslel něco nehezkého?" skočila ji Junia do řeči dřív, než vůbec stihla promluvit.
Hermiona jen slabě zasténala a začala pečlivě studovat hřbety svých dlaní a špičky prstů, jestli nespatří pupence nebo rovnou květy. Vůbec by se nedivila, předpokládala, že z Viktorových sester jednou vykvete. Ale zatím jen poslušně čekala na Veronicu.
Tak jako na povel vstoupila do pracovny. Oba palce měla vztyčené.
"Žijí. Oba!" hlaholila dobrou zprávu. "Viktor chlastá v obýváku a Malfoy sedí na vaší posteli a sleduje tu tvojí nádhernou a roztomilou dcerušku. Je ti hrozně podobná, víš to?" usmívala se na Hermionu, když se hnala, aby ji i s židlí objala. "Díky, díky, díky! Budu slavná! Teda ještě slavnější! Znám osobně další celebritu!" vypískla nadšením.
"Koho?" zeptala se podezíravě Hermiona s neblahým tušením, že se jí odpověď vůbec nebude líbit.
"No přece Draca Malfoye." Veronika vykulila oči překvapením, že to její budoucí švagrové nedošlo hned.
"Poprvé jsi ho viděla asi třicet sekund a podruhé klíčovou dírkou..." zpražila její nadšení Luana a vyplázla na svou sestru jazyk. "Takže ho vlastně neznáš, tak se s tím laskavě přestaň chlubit!"
"A proč by se tím měla chlubit?" stále nechápala Hermiona. Měla pocit, že jestli s nimi stráví ještě půl hodiny, skončí u svatého Munga v oddělení Trvalých poškození, a to na ni sestry ani nebudou muset použít žádné zaklínadlo.
"On je přece kapacita," začala Veronica vysvětlovat, mluvila na ni pomalu, jako na malé dítě. "Nemůžu uvěřit, že ty to jako majitelka knihkupectví nevíš! Říká ti něco jméno Raphael Becnel?" nadzvedla vyčkávavě obočí.
"No promiň... To víš, že mi to jméno něco říká. Píše dost dobré detektivky, mám je ráda. Kritici ho docela oslavují, nechápu, proč se jeho knihy neprodávají... Ale slyšela jsem, že chce proniknout na mudlovský trh a tam ho snad čtenáři přijmou líp..." odpověděla Hermiona skoro uraženě, že dívka pochybovala o jejích vědomostech.
"Ano, správně," ocenila dívka její znalosti. "Ale na co jsi zapomněla, je on. Raphael Becnel, vlastním jménem Draco Malfoy, narozený roku 1980 v hrabství Wessex. Jednou ženatý, jeho manželka byla Claire Saymorová - Malfoyová, zahynula letos v zimě při nehodě v letaxové síti. Má dceru Lucii, další potomky plánuje, stejně jako další knihy," recitovala zpaměti Veronica. Když uviděla překvapené obličeje svých společnic, trochu se začervenala. "No co, ve škole bereme moderní literaturu. Myslely jste si, že se vůbec neučím?"
"On je... On?" vypravila ze sebe ztěžka Hermiona. Vůbec nevěděla, co si o tom má myslet. Draca si vždycky představovala jako muže činu - buď jako smrtijeda nebo jako pracovníka ministerstva. Ale jako spisovatele? To nikdy.
"No, Veru, když se budeš chovat slušně, třeba z tebe udělá postavu ve své další knize," smála se své sestře Junia. "Pravděpodobně tě tam hodně brutálně zavraždí... Ale teď musíš pomoct Hermioně napsat dopis pro pana Brumbála."
Veronica si položila hlavu na Hermionino rameno a četla si, co napsala.
"Mě se to líbí. Krátké a výstižné..." odhadla černovláska, než se zvedla zpátky do stoje.
Hermiona poraženecky zavřela oči.Tohle se mi určitě jenom zdá, to nemůže být pravda...
"Ven!" vykřikla po Viktorově vzoru a prstem ukázala na dveře. "Zmizte!"
"Veru, ty jsi úplně blbá. Ona nepíše panu Brumbálovi jen proto, aby se ho zeptala, jak se má! To jí nezajímá!" Hermiona za sebou uslyšela hlas jedné z dívek a obrátila se, aby ji zpražila pohledem. "Teda zajímá jí to. A moc! Ale píše mu proto, aby se zeptala, co dělala ten kritický rok... OK, OK, už jdeme!"
Zhluboka do sebe nasála vůni dřeva, než začala znovu psát. Po několika minutách si dopis po sobě znovu četla:
Vážený pane řediteli,
jak se máte? Vím, že jste proti tomu, aby se lidem, postiženým tím výbuchem při poslední bitvě, říkala pravda o té části minulosti, na kterou se nepamatují. Ale já to musím vědět. Je pravda, že mám dceru s Dracem Malfoyem?
Odpovězte prosím obratem. Závisí na tom celý můj další život.
S pozdravem
Hermiona Grangerová
PS: Dopis se může dostat do nesprávných rukou, proto vás poprosím o zašifrování.
Za necelý týden si budu brát Viktora Kruma. Byla bych poctěna, kdybyste se na mou svatbu dostavil. Jestliže napíšete, že se svatby zúčastníte, budu to brát tak, že celá věc, o které jsem Vám psala, je jen sprostý výmysl. Děkuji.
HG
Pečlivě dopis zapečetila a do rychle schnoucího vosku obratně vyryla několik čar. Pak pokynula impozantně vyhlížejícímu Puštíkovi, sedícímu na poličce u dveří, aby k ní přilétl a připevnila mu dopis k noze.
Přešla k oknu a otevřela ho dokořán.
"Leť, Rafíku. Dones ten dopis Brumbálovi co nejrychleji, prosím," žádala sovu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama