Známá neznámá - 7.Kam patřím

22. února 2009 v 19:17 |  Vaše povídky
Hermiona přivřela oči a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Nad jeho čistotou se jí trochu zamotala hlava - už dlouho neopustila Londýn a jeho znečištěné ulice, a tak byla zvyklá na spíš smog. Rukou zatápala po nedalekém plotu, potřebovala se na chvíli opřít, aby neupadla.

Úsměv z tváře jí ale nezmizel, užívala si poslední den se svojí dcerou, než odjede do školy. Už jí bolely koutky úst, protože se usmívala od časného rána, kdy je Draco probudil a pomocí přenášedla se s nimi přenesl do Hengetsburry head, známého, a mezi kouzelníky oblíbeného parku, který se nacházel hned u Atlantiku. Poslední den prázdnin se tu procházelo hodně rodin s dětmi.
Ještě nikdy předtím tu nebyla, ale hned si to tu zamilovala. Všude kolem se rozprostíraly nízké keře ve všech odstínech zelené. Zelená jí ještě nikdy nepřipadala zelenější. I v duchu se smála, ale spíš nad svojí bláhovostí. Od té doby, co poznala Lucii, jí připadalo, že má přiostřené smysly. Barvy se jí zdály barevnější, vůně ostřejší a zvuk jasnější. Její pokožka byla citlivější na dotek.
"Lucie," převalovala to jméno na jazyku. Líbilo se jí, jak zní.
Teď, když měla dceru, všechno jí připadalo jiné, lepší. Vůbec jí nezáleželo na překážkách, které určitě vyvolají změnu určeného směru jejího budoucího života. Jediné, co ji znervózňovalo, byl Dracův neustálý a všudypřítomný pohled. Pronásledoval ji celou tu dobu, co byli venku. Naskakovala jí z něj husí kůže, i když si to tisíckrát zakázala.
Za pět dní se vdáváš. Nemáš právo na to, aby tě takhle naprosto vyhodil z konceptu jiný muž... Viktor si to nezaslouží!
Počítala do deseti, aby se uklidnila, zatímco její vnitřní hlas vedl ten nepříjemný monolog.
Nacházeli se u jednoho z mnoha sirných jezírek, kde žily kouzelné žáby.
Lucie seděla na bobku u velkého, šedě zbarveného kusu skály a upřeně sledovala stejně šedou žábu, která se pokoušela předstírat, že není nic víc, než jen další kámen. Děvčátko se jí ale snažilo zmást a dokonale napodobovalo žabí kvákání, aby ji přimělo k řeči.
Hermiona se pohodlně opřela o plot za sebou, oddělující kamenitou stezku od jezírka a na chvíli si vydechla. Nechala vítr, přicházející od moře, aby si pohrával s jejími letními šaty. Jemná látka ji hladila kolena.
"Mamí," hulákala hurónsky její dcera. "Můžu si tu žábu vzít domů? Myslím, že mě má ráda! A do školy si můžeme brát zvířata! Prosím!"
Musela se až otřást nad tím, jaký účinek na ni mají dceřiny přesvědčovací schopnosti. Lucie vypadala jako malý andílek, když nasadila dokonale prosebný výraz. Její oči měly stejnou barvu, jako obloha nad nimi.
Bezradně pohlédla na Draca, který stál kousek od ní. Na výlet se oblékl do pohodlné košile a vyšisovaných džín, teď si zahákl ruce za poutka u kalhot a zhoupl se na patách, když si očividně užíval její rozpaky. Zpod přivřených víček na ni vrhal pobavený pohled, vyzývající ji, aby si slasti rodičovství vyžrala až do dna.
Žábu? Proč zrovna žábu? Nemám žáby ráda! Proč nechce třeba kočku?
"Pojď se na ní podívat, mami! Chce se s tebou seznámit!" volala Lucie.
Seznámit? Co tím myslí? Já se s žádnou žábou seznamovat nebudu!
"Co mám dělat?" zasyčela na Draca, když si zakrývala rukou ústa. Jen při pomyšlení na to, že by se měla přiblížit k šedému tvorovi, se jí zvedl žaludek. Očima prosila blonďáka, aby ji zachránil. Srdce jí prudce bušilo nejen odporem nad obojživelníkem, ale i nad způsobem, jakým se na ni díval.
"Broučku, nech maminku chvíli odpočinout, ještě je celá udýchaná od toho, jak jste se honily," spiklenecky na ni mrkl, než pokračoval dál. "Tu žabičku si klidně vezmi, zaplatíme ji u východu z parku. Ale musíš si ji nést sama. Já, ani maminka ti pomáhat nebudeme. Jestli chceš vlastní zvířátko, tak se o něj musíš postarat sama. Bude to tvoje odpovědnost a budeš se muset hodně snažit, aby se mu u tebe líbilo. Myslíš, že to sama zvládneš?"
Hermiona si snažila zapamatovat každé jeho slovo i výraz, protože nepochybovala, že ji takových situací čeká ještě na tisíce.
Nemohla se ubránit tomu, aby se její úsměv ještě rozšířil, když viděla Draca v roli otce.
Znovu ji překvapil.
Spisovatel a táta... Kdo by to do něj kdy řekl?
"Ale tati, už jsem přece velká holka! Daniel má taky žábu a ukazoval mi, jak se o ni stará. Ale ta jeho není tak hezká, jako ta moje." Lucie nasadila tak dospělý výraz, že Draco vyprskl smíchy.
"Támhle je, támhle je! Dane!" zakřičela a pružně se zvedla z dřepu. Chňapla ještě po svém novém mazlíčkovi, než se rozeběhla k hnědovlasému chlapci, přibližně stejného věku, jako ona sama. "Mám taky žábu, podívej! Táta mi to dovolil!" vrazila mu svou pýchu pod nos.
Hermiona se tázavě zadívala na Draca.
"Mladý Zabini, Blaisův syn," představil jí na dálku přítele jejich dcery.
Přimhouřila oči a zamžourala na dálku, aby porovnala chlapcovy rysy s mladíkem, na kterého se pamatovala ještě ze školy. Pár společných rysů tu bylo, ale asi by nepoznala, že se jedná o příbuzné.
"Draco," ozval se vedle nich sytý baryton a Hermiona leknutím nadskočila. Muž, stojící těsně u nich, se střídavě díval z ní na Draca. Vzápětí se široce usmál a sevřel blonďáka v medvědím objetí. "Ani nevíš, jak jsem kvůli tobě rád! To je skvělá zpráva!" mumlal a poplácával ho po zádech.
Málem jí vypadly oči z důlků, když Blaise objal i ji.
"Tak sis konečně vzpomněla... Už bylo načase, s Dracem nebylo k vydržení!" šeptal ji do ucha a málem z ní vymáčkl duši, jak pevně ji k sobě tiskl.
"Dej ty ruce pryč, Blaisi," zaznělo v Dracově hlase jemné varování, když se starostlivě díval na Hermionin zmatený výraz. "A drž jazyk za zuby, ještě si nevzpomněla..."
Blaise se jí skoro proti její vůli líbil. Už vůbec nevypadal jako ten zachmuřený chlapec, kterého tolikrát viděla se potulovat po chodbách školy v Bradavicích.
Stal se z něj vysoký, pohledný, sympatický... otec.
"Hlídej si dobře toho svýho chuligána, Blaisi. Jestli se Lucii něco stane..." nedokončil Draco svou větu, ale závěr byl tak jasný, jako by ho vyslovil.
"Hele, to ty by sis jí měl hlídat! Pokud vím, posledně to byl Dan, kdo přišel s vyraženým zubem!" ohradil se jeho přítel se zvednutým obočím.
"Ale to se mu jen snažila pomoct. Ten zub už se mu delší dobu viklal a ne a ne vypadnout!" bránil Draco svou dceru.
Blaise mu ale hned odporoval: "To říká ona. Já tomu říkám rána pěstí..." poznamenal ironicky.
"Lucie je jemná mladá slečna. Po mamince," mrkl na Hermionu významně Draco.
Nad intimitou toho pohledu se jí roztřásla kolena. Nebyla na takové řeči zvyklá a teď byla ráda, že má stále v dosahu plot, který už ji zachránil jednou.
"Au! Lucino, to si vypiješ!" zazněl vzduchem jasný dětský hlásek. Všichni tři dospělí se ihned otočili na své ratolesti, honící se po travnatém svahu. Luciiny vlasy vlály divoce ve větru, když jako kamzík šplhala nahoru.
Utíkej, Lucie! Uteč mu! fandila Hermiona své dceři v duchu.
Pobaveně si povzdechla, když uviděla její žábu, metelící si to nenápadně k jezírku, aby se schovala.
"Vybere si novou," ujistil ji Draco, když zpozoroval, kam se dívá. Jen si nebyla jistá tím, že chtěla být ujištěna.
Chytl ji za ruku a společně s Blaisem se vydali po stopách svých řvoucích dětí.
Následovala ho a přitom nechala dva muže, ať si povídají a své myšlenky rozeběhnout, kam chtějí.
I když si to ráno zakázala, myslela na Viktora, na jejich společnou budoucnost a na to, co k němu cítí. Najednou jí jejich vztah přišel směšně prázdný, bez větších jisker a vzruchů, nesnesitelně stabilní. Přesný opak pocitů, které v ní vyvolával Draco pouhým pohledem, svou blízkostí.
A Lucie... Ještě nikdy se necítila tak celá, tak spokojená, jako když sledovala svou dceru, jak utíká. Jako by se vznášela. A přesně tak si připadala i ona - jako kdyby poletovala na svém soukromém obláčku.
Jemný dotek dlaně na své tváři brala jako součást toho pocitu, probraly ji až jemné jiskřičky, které pronikly opáleným líčkem. Mimovolně se k dlani tváří přitiskla.
"Tolik jsi mi chyběla," šeptal muž, stojící jen několik centimetrů od ní.
Mělký dech se jí zrychlil, když pohlédla do jeho očí.
"K-kam šel Blaise?" zeptala se a zadívala se radši někam za jeho rameno. Snažila se soustředit na hučení vln - zřejmě došli až k útesům.
"Poslal jsem ho pryč. Dana tu nechal, aby si mohl hrát s Lucií. Chtěl jsem s tebou být sám," odvětil tiše svůdným hlasem, ze kterého se jí roztočila hlava.
"Draco, prosím." Hermiona si olízla náhle suché rty. "Tohle není správné... Jsem zasnoubená... Nedívej se na mě... Nedívej se na mě takhle !"
Vzpamatuj se, vzpamatuj se! Uklidni se. Nádech. Nadechni se! přikazovalo jí její podvědomí.
"Hermiono..." namítl naléhavě.
Nic neříkej, prosím. Ať nic neříká! A ať se ke mě už nepřibližuje... Tohle není správné...
Přesto ale nedokázala jeho dotyku vzdorovat. Nebyla se schopná ani pohnout, jen vychutnávala jeho blízkost.
"Hermiono!" zaslechla znovu, tentokrát ale rozhořčeným tónem - ne mazlivým jako před chvilkou. A taky rozdílným hlasem, který ale důvěrně znala.
Prudce od Draca odskočila a provinile pohlédla na svého snoubence, prkenně stojícího několik metrů od nich. Ztěžka polkla, když uviděla jeho vztekem zkřivenou tvář.
"Můžeš mi, prosím, vysvětlit, co to má sakra znamenat?" ptal se Hermiony, zatímco žárlivě sledoval blonďáka. "Dovolil jsem ti odejít, abys mohla strávit dva dny s jeho dcerou. NE S NÍM!"
"Ty mě sleduješ?" tázala se ledově. Nemohla uvěřit, že by se Viktor k něčemu takovému snížil. S určitým smutkem se uvědomila, že jí nevěřil natolik, aby ji nechal bez dozoru. Že nepočkal, dokud se sama nevrátí.
Pokrytče! Málem ses s Dracem zase líbala a teď očekáváš, že ti Viktor bude věřit?
"A divíš se snad? Za několik dní se bereme, proboha! Nenechám si tě vyfouknout přímo před nosem!" křičel hnědovlasý mládenec.
"Já od tebe ale nechci odejít, Viktore! Dala jsem ti slovo, že si tě vezmu a to slovo dodržím! Myslíš, že bych byla schopná svůj slib nesplnit? To mě tak málo znáš?"
Potrefená husa se vždycky ozve... Nejlepší obrana je útok... vysmívalo se jí její podvědomí.On si tohle nezaslouží!
Snažila se potlačit výčitky. Nechovala se zrovna jako zářivý vzor snoubenky.
"Jdeme domů," procedil mezi pevně stisknutými čelistmi. Chytil ji za ruku, aby se společně s ní přemístil.
"Nikam nepůjde," zarazil ho mrazivě Draco, hůlku v napřažené ruce. "Na to můžeš rovnou zapomenout, Krume. Dal jsi jí dva dny a já chci, aby je strávila se svojí dcerou. Její místo je u Lucie, ať chceš nebo ne..."
"Myslíš, že jsem blázen? Nenechám ji s tebou už ani minutu o samotě!" ujišťoval ho Viktor nepřátelsky, když i on vytahoval z kapsy svou hůlku.
"Nechte toho! Bavíte se o mě, jako bych tu nebyla nebo byla nesvéprávná!" vykřikla rozzlobeně Hermiona. "Nezeptáte se ani jeden, co chci já?"
Oba muži zarytě mlčeli, připraveni seslat co nejrychleji nějaké odporné kouzlo na svého protivníka.
"A ty hůlky si strčte někam... Jsou tu děti!" naléhala na ně, zatímco se kradmo dívala, jestli si Lucie s Danem něčeho nevšimli. Nemile překvapená zjistila, že utíkají přímo k nim a její dcera má velice rozhněvaný výraz, stejný, jako její otec.
"Ať jde pryč, mami," křičela dívka už z dálky. "Nemám ho ráda. Divně se kouká. Ať nás nechá!"
Viktorovi zahrály svaly na tváři, když pevně stiskl zuby.
"Není to tvoje dítě, Hermiono. Dovol mi, ať zjistím pravdu! Nevěřím tomu grázlovi ani slovo," loupl pohledem po Dracovi.
Bolestivě zamžikal, když ucítil drobné pěstičky, silně mu bušící do břicha a přísně shlédl na blonďatou holčičku pod ním.
"Je to moje maminka! Je a je a je! Jdi pryč, nemám tě ráda!" vřískala z plných plic, když se vyplašeně snažil znehybnit její ruce. Protože se mu to nedařilo, strčil jí pod bradičku svou hůlku.
"Jdi ode mě!" zaskuhral výhružně a zatlačil hůlku do jemné pokožky.
"Viktore," zasténala vyděšeně Hermiona. "Nech ji, prosím! Je ještě malá!"
"Expilliarmus, " zahřímal Luciin otec se zlobně přivřenýma očima. Počkal si, dokud Viktorova hůlka nevystřelila do vzduchu a Hermiona rychle neobjala jejich dceru, než si nepřítelovu hůlku přivolal k sobě. Okamžitě ji přelomil na dvě menší.
"Vypadni, než tě zabiju," vypravil ze sebe ztěžka.
"Běž domů, Viktore. Vrátím se zítra..." Musela si stoupnout mezi něj a Draca, aby se jí podařilo upoutat jeho pozornost. "Jestli mě miluješ, pochopíš to..."
Ztěžka dýchala, protože jí bylo nevolno. Nemohla se vzpamatovat z toho, že její snoubenec mířil hůlkou na její dceru. Věděla, že by jí nikdy neublížil, ale stejně se ještě celá třásla z toho šoku. Pevně k sobě tiskla Lucii, která se třásla stejně jako ona.
"Ale on už se tě ani nedotkne," pokynul bradou směrem k Dracovi a vyzývavě nadzvedl obočí.
"Nedotknu se jí, pokud nebude sama chtít," složil Draco pochybný slib, "ale rozhodně ti to nijak neulehčím. Ona ti nepatří. Patří ke mě a naší dceři..."
Hermioně se kroutil žaludek, když poslouchala, jak se kvůli ní hádají. Přála si mít jistotu aspoň jednoho z nich, protože v tuto chvíli nevěděla, co si má myslet.
Chtěla zůstat s Viktorem, jejich vztah se osvědčil, i když postrádal tu výbušnost, kterou bez všech pochyb měl její dřívější vztah s Dracem. Výbušnost, kterou má jejich vztah i teď, ačkoli nevěděla, co si o něm má myslet.
A pak tu byla Lucie, její dcera. Teď už nemůže zapomenout na to, že má dítě a rozhodně už ji nikdy neopustí.
"Viktore, jdi, prosím," šeptala vyčerpaně.
"Mami?" ozval se do tichého šplouchání Luciin unavený hlásek o několik hodin později. "Můžu dneska spát s tebou v posteli?"
Naléhavost dotazu přiměla Hermionu se zkoumavě zadívat na svou dceru, smutně si hrající ve vaně s gumovými kachničkami. Znepokojeně si všimla, že jí po tvářích stékají slzy.
"To víš, že můžeš spát se mnou. Copak se stalo, zlatíčko?" zeptala se, jako by neznala odpověď. Ale ona příčinu dceřiných slz znala, stejně jako těch, které se hromadily v očích i jí. Čeká je poslední večer, poslední noc a poslední ráno, než Lucie odjede na Kouzelnickou akademii, přípravnou školu pro malé čaroděje.
"Chci, abys jela se mnou..." zavzlykala srdceryvně světlovlasá dívenka.
"Ale Lucinko, vždyť jsi za dva týdny zpátky doma na víkend. Slibuju, že tu budu... To není tak dlouhá doba a budeš tam s Danem, toho máš přece ráda, ne?" snažila se jí statečně utěšovat. Jí samotné připadalo těch několik dní jako tisíc. Vůbec už ani nepřemýšlela o tom, že by jela na líbánky na celý měsíc. Chtěla být za dva týdny doma, aby mohla strávit víkend se svou dcerou.
"Ale já chci tebe," slepě trvala na svém Lucie, když popotahovala nosem.
"Tak copak, mladá dámo, není už čas na to, jít do postele?" Přišel Draco zkontrolovat stav věcí. Něžně vytáhl svou již téměř rozmáčenou dceru a osušil ji teplým proudem vzduchu ze své hůlky. "Půjdeme na kutě, co?"
"Budu spát s maminkou v jedné posteli," oznamovala mu mezitím důležitě. "A s tebou."
Hermiona vytřeštila oči nad nevinnou poznámkou a vyděšeně se zadívala na skloněného muže. Nedovedla si ani představit, že by s ním strávila noc v jedné posteli, aniž by se jí prudce nerozbušilo srdce. Navíc věděla, že tohle by se Viktorovi ani trochu nelíbilo.
"Buď se mnou nebo s maminkou, musíš si vybrat, cvrčku..." nenechal se Draco vyvést z míry.
"Ale já chci s vás oba. Dan říkal, že jeho tatínek a maminka taky spí v jedné posteli a když chce, tak si k nim může vlézt..." vystrčila spodní ret a ten den už poněkolikáté nasadila svůj přesvědčovací výraz.
Hermiona klidně oddychovala, snažila se předstírat, že spí. Ve skutečnosti ale neměla na spánek ani pomyšlení.
Jak bych mohla spát, když je tu on?pomyslela si unaveně. Její jediné štěstí bylo, že Lucie ležela v posteli mezi nimi. Přesto ale cítila jeho přítomnost stejně, jako by se jí dotýkal.
S Viktorem aspoň dokážu usnout. To je plus, nebo ne?
Aby byla poctivá, musela uznat, že jí ve spánku brání nejen to, že Draco necelý metr od ní, ale i neskutečné vedro. Lucie se k ní tiskla zády a většina blonďatých vlásků se jí dostala pro ni neznámým důvodem do úst. Co chvíli se je snažila vyplivnout, ale vždycky se dostaly zpět.
Odkopala jednou nohou deku, aby větrala aspoň částí těla, když uslyšela známe klepání na okno, které znamenalo jediné - její puštík se vrátil.
Co možná nejtišeji a nejněžněji, jak mohla, se odlepila od své dcery a vstala z postele. Lehkými kroky našlapovala po tlustém koberci až k velkému oknu, kterého otevřela na škvírku velkou tak, aby se mohl protáhnout dovnitř.
"Rafíku, konečně... Máš dopis od Brumbála?" ptala se nehlesně, zatímco ho prohledávala. Nijak nespěchala, protože tušila, co si přečte. Věděla to tak jasně, jako svítil měsíc na obloze. Ve vzkazu bude potvrzení, že měla kdysi s vztah s Dracem Malfoyem, ze kterého se narodila malá Lucie. Jen netušila, co bude dělat. Dobře si uvědomovala, že Viktor se s tím nesmíří.
Jestli mě miluje, bude to muset respektovat... Své dcery se nezřeknu. A Draco... Budu se snažit s ním nemít moc co do činění...
Konečně nahmatala malou zapečetěnou obálku, kterou tiše otevřela a v měsíčním světle začala číst.
Poté, co dopis dočetla, se jí zastavil dech a rychle text přelétla očima ještě několikrát. Ten se přesto nezměnil.
Vážená slečno Grangerová,
Vaší svatby se rád zúčastním, dejte mi prosím vědět místo a čas konání.
S uctivým pozdravem
Albus Brumbál
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elča Elča | E-mail | 23. února 2009 v 18:01 | Reagovat

to je supr přidej další kapču  nebo mi prosím pošli odkaz na stránky s touhle :D

2 lilly lilly | 18. listopadu 2010 v 10:33 | Reagovat

super

3 kačka kačka | 21. června 2012 v 14:53 | Reagovat

Takže s ním teda měla vztah nebo ne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama