Známá neznámá - 16.Záchrana

20. dubna 2009 v 19:41 |  Vaše povídky
"Víc hlav," pronesla Hermiona do houstnoucího ticha, "víc ví..."
Dala si pečlivě záležet na tom, aby v jejím hlase nezazněla ani stopa hysterie, která v ní neustále rostla. Rukou si nepřestávala uklidňujícím pohybem hladit vystouplé bříško. Seděla na parapetu okna, ale dívala se směrem do místnosti, protože se děsila té výšky, která se rozprostírala pod ní.

"To říkal Viktor taky..." zazněla ironická odpověď.
"Přestaň to pořád opakovat!" požadovala autoritativně Hermiona.
"Nemůžu si pomoct. Prostě to říkal!"
Hermiona pevně stiskla rty, až byly v její sinalé tváři ztěží patrné. Měla pocit, že každou chvíli vybuchne. Nejen, že tu byla zavřená už přes tři měsíce, po které měla možnost promluvit jen s několika málo osobami, ale teď byla přinucena snášet i Viktorovy směšné rozmary.
"Jediné, co po tobě chci, je, abys přemýšlela, jak z toho ven... Je to tak těžké?" pronesla pomalu, zatímco se snažila dostat své emoce pod kontrolu. Svírala a roztahovala prsty jedné ruky, aby vybila přebytečnou energii, protože se bála, že jinak začne křičet nahlas.
"Viktor nám vlastně splnil to, co jsme dělaly celý život..." připustil druhý hlas.
"Přestaň o nás laskavě mluvit v množném čísle!" vykřikla Hermiona nešťastně a třesoucí se ruku si položila přes oči. "Pořád tomu nemůžu uvěřit..."
"Už je to týden, mohla sis na to za tu dobu zvyknout."
"Parchant, jak mi to mohl udělat?" zasténala Hermiona.
"Byl vzteky bez sebe, když zjistil, že Lucinka utekla... Ale přiznej si, že kdyby to neudělal, zbláznila by ses tu..." zazněla útěšná slova.
"Mám pocit, že už blázen jsem... Kdo jiný si povídá sám se sebou nahlas?"
"Kdo jiný k tomu má tak perfektní příležitost?"
Hermiona potlačila nutkání vypláznout na protest jazyk.
"Přestaň do mě rýt a přemýšlej, jak nás odsud dostat!" řekla místo toho nevýrazně.
"Vidíš, taky už o nás mluvíš v množném čísle!" zajásal druhý hlas.
"Mluvím o sobě a svém synovi..." zarazila ho Hermiona.
"Myslím, že my dvě máme docela dobrou šanci vymyslet geniální plán... Přece jen - víc hlav víc ví..."
"Nech mě!" okřikla Hermiona potisící svůj vlastní hlas.
Nešťastně se zadívala na svůj obrys v zrcadle na protější stěně pokoje, který se za těch pár posledních měsíců naučila považovat za domov. Obraz toho, jak jí z krku roste ne jedna, ale dvě hlavy, ji znovu přiměl se otřást vzteky po celém těle.
"Vždycky říkal, že jsi hlavička..." prohlásila rozpustile její druhá ústa.
"Přestaň se chovat jako puberťačka! Máme tu vážný problém..." obořila se sama na sebe. "Musíme promýšlet souvislosti."
"OK, OK!" uklidňovalo ji její druhé já, dočasně přičarované do přesně identické hlavy, jako byla ta správná. "Hůlku už vyrobit nemůžeme, nemáme tu žádné dřevo, které na ni mít musíme..." konstatoval její hlas už vážně.
"Dveře jsou ze dřeva..." zaregistrovaly Hermioniny divoce se míhající oči, které se snažily najít aspoň jednu jedinou dřevěnou věc v místnosti.
"A jak bys chtěla rozsekat dveře na třísky? Židle je jedna věc, to jde celkem snadno, ale dveře? Na to nemáme ani jedna... Židle tu už nemáme a ani postel ani stůl. Dřevo do krbu nám sebrali a teď musíme topit briketama... A navíc, nacpala jsi tam Luciin vlas. Ten teď nemáme. Takže je to neproveditelné."
"Nepoužívej to slovo, nemám ho ráda!" upozornila Hermiona svou druhou hlavu. "Tady se jedná o další život můj i mých dětí. Nebudu tu sedět jako pecka. Lucii jsem dostala pryč, je teď snad v pořádku u Blaise Zabiniho, ale tím to nekončí..." zhluboka se nadechla, než mohla pokračovat. "Mluvila jsi o krbu. Co něco udělat s krbem?"
Nikdy by to nepřiznala, ale v tuto chvíli byla za svou druhou hlavu skoro ráda. Někdo, kdo jí mohl odpovídat, byl cenný pomocník. Pouze ve svých myšlenkách by si svůj plán ujasnit nedokázala.
"To myslíš tak, že bys ho chtěla použít jako krb a ne jako kamna? A máš letaxový prášek?" zněla odpověď. "Bez něj jsme namydlený..."
"Nemám," zasténala Hermiona. "Nejde to zařídit jinak? Co přenášedlo?"
"I kdyby sis znovu zplácala provizorní hůlku, stejně by nebyla dost dobrá na to, aby mohla vytvořit přenášedlo. Navíc nemáme ani dřevo na hůlku, ani žádnou náplň, teda jestli by sis tam nechtěla cpát vlákna z matrace. Ani postel nám tu nenechali! A přenášedlo tu žádné není, to by si jedna z nás určitě za těch pár měsíců všimla..."
"Sakra!"
"Souhlasím s tebou..."
"Taky tě to s Lucií tak překvapilo? Netušila jsem, že je zvěromág..."
"To ani ona..."
"Nemohla bych být taky zvěromág?"
"To by sis asi taky už všimla, zlato..."
"Nedělej ze mě debila, prosím tě! Kdybys byla o něco chytřejší než já, tak už tady dávno nejsme!" zaječela Hermiona.
Rozhořčeně sebou trhla, když její ruce automaticky vzlétly, aby zacpaly uši její druhé hlavy.
Nesnášela, když její tělo dělalo něco, co mu sama neporučila.
"A nechápu, proč se tu ještě nikdo neobjevil. Lucii jsem k nožičce přivázala jasnou zprávu, kde jsme... Někdo nás už měl najít a osvobodit!"
"Ale tady nejsme v pohádce... Třeba Blaise nemá rád sojky a prostě Lucii ani nepustil do domu..."
"Nebuď směšná. Řekla jsem jí přesně, kde Blaise bydlí a že mu musí předat důležitou zprávu... Nenechala by se jen tak odradit. Myslíš, že se jí něco cestou stalo?" hlas se jí trochu roztřásl, když to vyslovila.
Jedna její ruka se snesla dolů, přistála na pravém stehně a jemně ji poplácala pro útěchu. Hermiona si povzdechla a mírně zaklonila jednu ze svých hlav.
"Mám to!" vykřikla po chvíli. "Junia říkala, že na hradě je obrana proti přemísťování. A že ochrana proti přemísťování je i na okolních pozemcích. Nechápu, proč mě to nenapadlo dřív... Skočím."
"Neskočíš," ujistilo ji její druhé já. "Tady nikdo skákat nebude. Jak tě mohlo jen napadnout, že bys to takhle blbě skončila!"
"Ale ne... Je tu velká šance, že zákaz přemísťování je na hradě a přilehlých pozemcích. Po-zem-cích," odslabikovala a otočila hlavou, aby si viděla dobře do druhých očí. Zamrkala a pokynula hlavou. "To znamená na zemi. Ne ve vzduchu. Skočím a zkusím se přemístit. Co ty na to?"
"Zapomeň... Někdo pro nás přijde, cítím to v kostech. Jsi těhotná! Co kdyby to nevyšlo? Ty jsi blázen... Nechápu, proč si myslíš, že ve vzduchu není zákaz proti přemísťování. Tak zkusíme vyskočit a přemístit se tady. Ale skákat do volného prostoru přece nemůžeme..."
Hermiona snad nikdy neviděla své vlastní šokem rozšířené oči tak blízko, ale ani to ji neodradilo od jejího úmyslu. Ztěžka se postavila, musela se chytit rukama za stěny u okna, aby to vůbec dokázala, protože jí už jen při představě skoku do propasti pod ní měkla kolena.
"Musím to udělat... Ty to nechápeš? Žádná záchranná akce se tady pořádat nebude! Je to všechno na nás dvou! Hrad je uzavřený prostor, tady by to nefungovalo. Prostě si myslím, že tak metr od hradu ta hranice zákazu přemísťování končí. Pořádně se odrazím a skočím do dálky. Vyjde to. Musí... A já prostě nedovolím, aby Viktor vyhrál," šeptala rychle, náhle se bála, aby ji někdo neslyšel a nepověděl její plán Viktorovi dřív, než se jí ho podaří uskutečnit.
S rozhodným výrazem v tváři se oběma rukama opřela o široký parapet a namáhavě se na něj vyhoupla. I když ještě nebyla v úplně nejvyšším stupni těhotenství, už na sobě začala pozorovat jistou nemotornost. Chvíli těžce oddechovala, než se podívala dolů. Srdce se jí prudce rozbušilo a v ústech ucítila kovovou pachuť. Skála pod ní se najednou začala přibližovat a oddalovat.
Rychle se ohlédla přes rameno zpátky do místnosti a na chvíli si dovolila úlevně vydechnout. Klouby prstů jí zbělaly od toho, jak křečovitě svírala chladné kameny stěn z obou stran okna.
Klamné bezpečí jejího pokoje ji lákalo víc a víc.
Pak se ale znovu rozhodně otočila směrem ven a udělala první vstřícný krok.
"To se ti nemůže povést, Hermiono. Ty jsi už vážně zešílela z těch neustálých představ toho tvého zatraceného Malfoye, jak vyráží dveře sem do pokoje, zabíjí Viktora a se zjihlýma očima tě prosí za odpuštění a o ruku..."
"Nic takového si nepředstavuju! Ani o něm nepřemýšlím!" rozhořčeně se ohradila Hermiona a udělala další krůček na širokém parapetu. "A rozhodně není můj..." dodala tiše.
"Přemýšlíš o něm každou noc, každý den, každou hodinu, každou minutu... Zkus to popřít! Nezapomeň, byla jsem i v TVÉ hlavě!"
"Nemyslím NA NĚJ!" popřela kategoricky, aby zahnala veškeré pochybnosti a zhluboka se nadechla, než postoupila o stopu dál. Tmavě zelené vrcholky smrků pod ní se chvěly ve větru a přinášely k ní zpěv meluzíny. Jejich barva jí na chvíli připomněla barvu keřů v parku, kde se na konci léta procházela s Dracem a Lucií a to, jak šťastně se tehdy cítila. Sice ještě neznala skutečnou pravdu, ale všechno důležité věděla ve své mysli, ve svém srdci. Teď si připadala, že neví vůbec nic. Její dcera byla neznámo kde, mohla být ztracená, zraněná nebo dokonce mrtvá. Z Viktora se vyklubal pravý Zmijozel ve všech významech toho jména a Draco... Draco tu nebyl. I když ho v duchu vyzývala každou minutu, aby za ní přišel. I když ji všude pronásledoval jeho starostlivý pohled, nebyl tady. A ani být nemohl.
"Vážně na něj nemyslím," ujišťovala teď spíš samu sebe.
Náhlý zvuk otevírání dveří přinutil obě její hlavy se otočit znovu do pokoje.
"Draco," vydechla Hermiona, ale vzápětí by si nejradši nafackovala. Nechápala svoji bujnou představivost. Věděla, že je ve vězení a stejně byl první osoba, která ji přišla na mysl.
Ale přesto nechápavě vykulila oči, když uviděla přicházející postavu.
"Lulu!" vykřikla její druhá hlava překvapeně.
O Hermionino "pohodlí" se starala Junia, žádnou ze zbylých sester na hradě nespatřila ani koutkem oka. Netušila, jestli se jen bojí jejího hněvu a proto k ní nechodí nebo jestli na hradě opravdu nejsou. Rychle postoupila o další krok dál, aby dívka nemohla zmařit její plán.
"Honem, seskoč z toho okna, ani se nechci ptát, co jsi tam dělala, když se bojíš výšek. Ten Viktor je vážně debil, že tě strčil do věže... No tak pojď už, nemůžeme udržet zdejší zaměstnance o moc dýl a chceme odtud vypadnout dřív, než se objeví Viktor," popoháněla dívka Hermionu k rychlosti. "A mimochodem - můžu vědět, proč máš dvě hlavy nebo to je tajemství? Vypadá to docela šik..." mluvila, když se přibližovala k oknu, aby pomohla Hermioně dostat se zpátky na zem.
"Vypadnout? Takže jsi mě přišla odvézt?" ptala se Hermiona, když seskakovala dolů. "A je Lucie v pořádku? Kdo tady všechno je?"
"No jasně že vypadnout! Nechtěla jsi tady doufám zůstat do soudného dne? Neboj, Lucinku hlídá Blaisova žena a dorazila sice úplně vyčerpaná, ale v pořádku. Nevěděla jsem, že je zvěromág! Jinak tady jsme já s Veru a Blaise s Dracem," šeptala a za ruku ji vedla po točitých schodech dolů.
On je tady... Draco je tady... Hermioně bušilo srdce jako splašené jen při tom pomyšlení. On je tady... Co mi řekne? Je tady...
"Dávej pozor na cestu," musela ji Luana upozorňovat, když Hermiona na jednom schodu klopýtla. "A jak je to teda s tou hlavou?"
"Prostě nám ji přičaroval Viktor za trest, když Lucie odlétla..." vysvětlovala Hermionina druhá hlava. Hermiona toho schopná nebyla, třásla se po celém těle jako v horečce, když si jen představila, že dole bude stát Draco a čekat na ni. Rozprávějící hlasy ani trochu nevnímala.
Jak je to možné? On je tady! Panebože... Co udělá? Co mi řekne?
Nepochybovala o tom, že se krvavě červená, když si vzpomněla na to, jak jí Draco poprvé řekl, že ji miluje. Když si vzpomněla na jejich první polibek, první milování, když mu oznámila, že budou rodiči... Hlava se jí roztočila v návalu horka a nohy odmítaly poslušnost.
Zmateně sebou škubla, když se jí přímo u ucha ozvalo hlasité lupnutí a hlava se jí posunula zpátky na své místo uprstřed.
"Hermi, já vím, že se ti to tak asi líbilo, ale oni by se ti ostatní možná smáli..." omlouvala se jí Luana s kajícným výrazem, že odkouzlila její druhou hlavu.
Hermiona nejdřív vůbec nevěděla, o čem dívka mluví. Svitlo jí až po chvíli usilovného přemýšlení a zkoumavě rukou přejela po svém krku, aby se ujistila, že už má jen jednu hlavu.
"Proč mi vlastně pomáháš?" zeptala se, když si uvědomila, že Luana je ta poslední osoba, od které by očekávala, že ji vysvobodí ze zajetí. Srdce se jí znovu rozbušilo, když si představila, že je to možná jen další lest, že si z ní Viktor jen znovu dělá legraci.
Luana na ni jen překvapeně pohlédla.
"Jsi moje nejlepší přítelkyně. Řekni mi jediný rozumný důvod, proč bych ti neměla pomáhat!" pronesla ublíženě. "Neházej mně s Viktorem do jednoho pytle jen proto, že je to můj bratr..."
"Lulu tady nejde o žádné pytle, tady jde o můj život! On unesl mně i mou dceru a jakmile porodím, chce mi vzít i mého syna. Myslíš si, že tohle je čas na nějaké hry? Odveď mě prosím k Dracovi..."
Hermiona stále nevěděla, co si o Luanině přítomnosti má myslet, ale poslušně ji následovala po schodech dolů a dál chodbou.
Překvapilo ji, že se nikde nebojovalo, že se její osvobození koná tak hladce. Po chvíli ztěžka popadala dech, protože Luana zřejmě před strachem z prozrazení utíkala čím dál tím rychleji.
"Ale, ale!" rozřízl ironický hlas ticho, přerušované předtím jen klapotem jejich bot po kamenné podlaze. "Co to vidím? Moje milovaná sestřička nás přijela poctít svou návštěvou! A... Ale ne! Matka mého budoucího syna už má jen jednu krásnou hlavičku! Taková škoda! Nestihl jsem si udělat fotku!"
"Viktore, jdi nám z cesty," napřáhla Luana před sebe hůlku neohroženým pohybem a stáhla Hermionu za sebe, aby ji mohla v případě jakéhokoli útoku chránit. "Tohle není žádná přátelská návštěva a ty to dobře víš."
"Ale sestřičko, myslíš, že nestačím na dvě ženské?" ušklíbl se pohrdavě Viktor a začal se k nim přibližovat. Neobtěžoval se ani vytáhnout svou hůlku z kapsy.
Hermiona ztuhla. Tohle ne, nemůže mě znovu zavřít! prolétlo jí ještě hlavou, než bleskové sáhla po Luanině hůlce.
Viktor se zachechtal radostí, když pozoroval jejich chvilkový souboj o nadvládu nad hůlkou, ale ona ho ani nevnímala. Záleželo příliš moc na tom, aby se dostala pryč, než aby se nechala odradit.
"Krume!" zazněl chodbou sytý baryton. Hermiona zalapala po dechu, protože jen zvuk Dracova hlasu dokázal to, že se jí před očima vytvořily mžitky.
Následný zápas proběhl takovou rychlostí, že nestihla ani zamrkat. Před ní se začaly míhat kletby všech intenzit i barev a výsledný obraz ji proti její vůli uchvátil. Dva muži v pozadí přes vzniklý dým skoro nebyli vidět, ale jejich černé šaty dávaly vyniknout zářivé škále barev, prskající z jejich hůlek, znásobené bílou mlhou.
Pak náhle všechny barvy zmizely a v míhání těl bylo nemožné rozeznat jednotlivou osobu. A všechno zcela přehlušila jiná, daleko zářivější a děsivější barva, než všechny předchozí. Hermioně ztuhla krev v žilách a i Luana v jejím objetí ztuhla. Ani nevěděla, kdy jí skončila v náruči.
Připadala si, že zelené světlo dýchá a vstřebává celým tělem. Žaludek se jí zvedl a zachvátila ji nevolnost tak silná, jako nikdy předtím.
Neschopna pohybu se zavěsila na Luanu. Po tváři jí začaly stékat slzy a brada se jí roztřásla, když se chodbou rozlehl zvuk dopadnutí bezvládného těla. Očima se snažila proniknout skrz hustý dým, aby se ubezpečila, aby měla jistotu, že člověk, který právě zemřel, nebyl Draco.
Tichý Luanin povel její nejistotu vyřešil, když jedním mávnutím hůlky mlhu odstranila.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mary Mary | E-mail | Web | 24. dubna 2009 v 18:44 | Reagovat

Ahoj! Po dlouhé době jsem přidala kapitolu, tak se koukni!

2 Kris Kris | Web | 26. dubna 2009 v 17:35 | Reagovat

Tak tohle je,... dost dobrý.

3 Ewael Ewael | 2. května 2009 v 19:16 | Reagovat

hodně dobrý už aby tu byla další kapča

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama